Demografické stárnutí společností společně s dalšími proměnami západních společností (individualizace, rozvolnění sociálních a rodinných vazeb) ruku v ruce s pokroky lékařské vědy přináší nezamýšlené důsledky, se kterými by se veřejné politiky měly vyrovnávat. Jednou z takových doposud zanedbávaných oblastí je oblast umírání a smrti. Vytěsňování (přirozené) smrti v moderních společnostech 20. století bylo postupně vystřídáno zájmem o toto téma, který se ovšem do zemí bývalého východního bloku dostává až se zpožděním. Prodloužené umírání v neo-moderních/pozdně moderních společnostech vyžaduje nejen péči zdravotní, ale i velmi důležitou péči sociální, která významně přispívá k udržení vysoké kvality života až do jeho konce. Pro adekvátní podporu umírajících je důležité revidovat dosavadní přístup sociálních politik řízených principy nezávislosti a autonomie. Nejnovější doporučení ve vyspělých zemích hovoří o zohledňování principů vzájemnosti a soucitnosti, podpůrného prostředí, neformální péči a důležité roli komunity. Česká sociální politika se doposud tématu smrti věnovala jen marginálně a bylo by žádoucí, aby se ze zahraničních zkušeností poučila.
Abstrakt