Rodinná politika se tradičně zabývá především mladými páry s dětmi. Z tohoto titulu pak definice rodiny zahrnuje pouze tuto úzkou nukleární jednotku. V příspěvku argumentujme, že takový přístup ztrácí ze zřetele jak zvyšující se variabilitu rodinných forem, tak především vícegenerační a seniorskou rodinu. Ty jsou s prodlužující se nadějí na dožití a měnícím se časováním plodnosti stále častějším jevem. K uchopení této nové rodinné politiky je vhodné změnit celkové „paradigma“ pojetí rodiny, a to jako autonomního systému s tendencí k synergii, jako mezigeneračního kontraktu a recipročního vztahu lásky, úcty a péče předků o potomky a potomků o předky. Pro „péči“ o takovou rodinu je pak zapotřebí ochrana rovnováhy mezi individuálními a sociálními (společenskými) potřebami rodinného systému a jeho jednotek, realizovaná, implementovaná a evaluovaná holisticky. Jako nedílnou součást tvorby, implementace a evaluace rodinné politiky (resp. množiny relevantních politik) navrhujeme systematický věkový mainstreaming. Ve druhé části příspěvku se věnujeme specificky novým, resp. znovuobjevovaným rolím seniorů v rodinném systému. Zatímco vyšší naděje na dožití např. zvyšuje pravděpodobnost zážitku vztahů s prarodiči, odložená plodnost tyto šance naopak snižuje. (Ne)možnost vzájemné podpory mezi generacemi pak ovlivňuje i další aspekty rodinného a pracovního života, které jsou řešeny odděleně v jiných sférách veřejných politik – důchodových, zaměstnanosti, vzdělávání aj. Z této neprovázanosti pak mohou vznikat nezamýšlené důsledky, jako například přetíženost rolí aktivně stárnoucích a pečujících prarodičů. A konečně, nelze opomenout, že i samotní senioři tvoří rodiny se svojí vlastní svébytnou dynamikou, která ovšem dosud není, jak se zdá, předmětem žádného veřejného zájmu. Věkově inkluzivní rodinná politika by tento stav mohla pomoci napravit.
Abstrakt