Současný systém pojištění pracovních úrazů v České republice je upraven vyhláškou o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Ta měla rychle a po přechodnou dobu nahradit úpravu předchozí a zabezpečit zaměstnance před mnohdy nepříznivými dopady úpadků a restrukturalizací podniků. Po více než dvaceti letech své existence je tento systém kritizován především pro svoji nehospodárnost, neefektivitu a ekonomickou netransparentnost. Kritika tohoto způsobu pojištění postupně získává na významu, zvláště pak v době úsporných opatření. Finance systému jsou součástí státního rozpočtu, což je činí nepřehlednými a celkově snižuje možnost kontroly jeho hospodárnosti. Dále nastavení kritérií (rozdělení ekonomických činností či finanční motivace účastníků pojištění) není schopno reflektovat současné požadavky systému zaměstnanec – podnik – stát. Systém představuje nemalé zatížení povinnými výdaji, a to především větších podniků působících v těžkém průmyslu. Současná právní úprava nedovoluje nastavení podmínek pro zaměstnavatele tak, aby byl pozitivně finančně motivován. Výše pojistného je konstantní a nezávislá na účinnosti bezpečnostní politiky podniků. Povinné pojistné je proto podniky chápáno jako daň, neboť jeho výši nemohou ovlivnit. Nová úprava tohoto systému by měla odstranit kritizované nedostatky a zajistit jeho trvalou udržitelnost.
Abstrakt