Příspěvek analyzuje aktuální proměnu přístupu k právu na odpojení v kontextu současných legislativních snah a jejich vztahu ke kultuře permanentní dostupnosti a stírání hranic mezi pracovním a soukromým životem. Zaměřuje se na ambivalentní povahu kultury neustálého připojení, v níž zaměstnanci nevystupují pouze jako pasivní adresáti, nýbrž i jako aktivní proponenti reprodukce systému. Autor zasazuje tento jev do kontextu současné digitální amalgamizace jako určujícího procesu stírání hranic, který nelze redukovat výhradně na jednostranné vnímání duality pracovního a osobního života, přičemž reflektuje generační posun ve vnímání problematiky. Příspěvek poukazuje na novou realitu pracovní kultury, ve které dochází souběžně i k protisměrnému zasahování ostatních životních sfér do pracovního procesu, a zdůrazňuje nutnost vyváženého vnímání systémových předností a rizik kultury dostupnosti. Na tomto základě demonstruje limity univerzální regulace práva na odpojení a dokládá, že snahy o jednostrannou absolutizaci tohoto institutu jako fundamentálního lidského práva opomíjejí komplexní realitu moderního trhu práce. Adekvátní diskurz vyžaduje integrální a holistický přístup, který zohlední variabilitu pozitivních a negativních dopadů ve specifických pracovních podmínkách a současně odolá anachronickým tendencím k návratu do předdigitální éry. Řešení autor nachází mimo metodu plošné regulace, a sice v organicky se vyvíjející digitální etice, která evolučně formuje moderní pracovní kulturu.