Článek se zabývá postavením zdravotních pojišťoven v českém systému veřejného zdravotního pojištění a analyzuje dilema mezi mírou jejich autonomie a státní regulace. Vychází z teze, že otázka počtu zdravotních pojišťoven je v současném veřejném diskurzu nadhodnocena, zatímco podstatnější jsou institucionální podmínky
jejich fungování, rozsah jejich pravomocí a odpovědností a jejich role ve financování zdravotní péče jako celku. Text nejprve zasazuje vznik pluralitního systému zdravotních pojišťoven do historického a mezinárodního kontextu a následně analyzuje současné zásahy státu do jejich hospodaření, zejména v oblasti správy rezervních fondů. Zvláštní pozornost je věnována vztahu zdravotních pojišťoven k poskytovatelům zdravotní péče, přičemž je poukázáno na rozdílné institucionální a informační podmínky v lůžkovém a ambulantním sektoru. Článek dále ukazuje, že klíčové parametry odměňování zdravotnických pracovníků se v českém zdravotnictví formují zejména v krizových situacích mimo rámec smluvních vztahů mezi pojišťovnami a poskytovateli, a to prostřednictvím politického vyjednávání a mimořádných zásahů veřejné volby. V závěru je diskutována budoucí role zdravotních pojišťoven a rizika setrvávání v hybridním institucionálním uspořádání, které kombinuje odpovědnosti bez odpovídajících pravomocí. Článek argumentuje, že další oslabování autonomie zdravotních pojišťoven může vést k destabilizaci systému, aniž by přineslo zlepšení jeho efektivity či spravedlnosti.
Abstrakt