Článek pojednává o digitálním vyloučení – komplexním fenoménu, který odráží prohlubující se nerovnosti v přístupu, dovednostech, využívání i přínosech digitálních technologií a stále více ovlivňuje možnosti sociální participace jednotlivců. Na základě současných mezinárodních teoretických přístupů autorka navrhuje rozšiřující konceptuální rámec, který propojuje individuální dimenze digitálního vyloučení se strukturálními a systémovými faktory spojenými s digitální nespravedlností (digital inequities). Ukazuje, že digitální vyloučení nelze chápat pouze jako důsledek nedostatku dovedností či motivace, ale jako proces podmíněný sociálními, ekonomickými a institucionálními nerovnostmi, který může reprodukovat sociální znevýhodnění a nabývat charakteristik nového sociálního rizika. V českém kontextu článek identifikuje nedostatek systematických dat, absenci jednotného konceptuálního ukotvení a omezené zaměření dosavadních přístupů na dílčí dimenze problému. Na základě těchto zjištění autorka formuluje doporučení směřující k systematickému měření digitálního vyloučení, zahrnutí strukturálních faktorů do jeho analýzy, cílené podpoře ohrožených skupin, rozvoji digitálních kompetencí, zachování kombinace online a offline služeb a zapojení uživatelů do tvorby digitálních řešení.
riziko, digitální spravedlnost