Studie se zabývá pracovní dlouhověkostí v České republice v kontextu stárnutí populace,
proměn trhu práce a prodlužování pracovních drah. Pracovní dlouhověkost nechápe
pouze jako individuální schopnost, motivaci nebo důsledek důchodové politiky, ale jako výsledek dlouhodobé produkce pracovní budoucnosti. Teoreticky článek vychází z konceptu objektivních šancí, sociologie očekávání a nejistoty, literatury k udržitelné zaměstnatelnosti a pracovní schopnosti a výzkumů institucionální klasifikace klientů veřejných služeb zaměstnanosti.
Empiricky je stať založena na analytické triangulaci tří výzkumů: vinětového experimentu se zaměstnavateli, analýzy dat Výběrového šetření pracovních sil za období 2013–2021 a vinětového experimentu mezi pracovníky Úřadu práce ČR.
Výsledky ukazují, že vyšší věk nepůsobí při náboru jako samostatně dominantní bariéra, ale je interpretován v konfiguraci dalších znaků, které fungují jako signály budoucí pracovní hodnoty. Pracovní trajektorie osob ve věku 50–65 let zároveň ukazují, že objektivní šance na pokračování v práci jsou sociálně diferencované podle věku, zdraví, vzdělání, genderu a zkušenosti nezaměstnanosti. Institucionální rovina pak ukazuje, že přístup k další podpoře je filtrován nejen objektivní potřebou, ale také hodnocením kooperativnosti uchazeče. Článek argumentuje, že pracovní dlouhověkost vzniká rekurzivně: předchozí pracovní dráhy, institucionální zkušenosti a rozhodnutí o podpoře formují budoucí šance jednotlivců a zároveň ovlivňují to, zda jsou tito jednotlivci považováni za osoby s realistickou pracovní budoucností.