Zaměstnanost starších osob se stává v posledním období aktuálním tématem vzhledem k negativním důsledkům demografického stárnutí obyvatel i vývoji na trhu práce v mnohých západoevropských zemích. Snahy o větší zapojení starších osob do ekonomické aktivity jsou vedeny z několika důvodů: – zvyšováním jejich zaměstnanosti lze zmírňovat obecně pociťovaný nedostatek pracovní síly, – demografické stárnutí obyvatelstva znamená velkou zátěž pro systémy veřejných financí i důchodové systémy založené na průběžném financování1, – odchodem z aktivního ekonomického života starší lidé často trpí poklesem životní úrovně, pocitem izolace a sociálního vyloučení, zhoršuje se jejich zdravotní stav. Největším problémem pro osoby vyššího věku je jejich návrat na trh práce, když se octnou bez zaměstnání. Přechod z nezaměstnanosti do zaměstnání u starších osob je velmi problematický z důvodu existence negativních pracovních pobídek (hlavně finanční povahy) a institucionálních bariér, které ve větší či menší míře existují téměř ve všech vyspělých průmyslových zemích. Nejvýznamnější bariérou je zpravidla sociální a důchodový systém (předčasné starobní a invalidní důchody), v mnoha případech usnadňující starším pracovníkům trvalý odchod z ekonomické aktivity, dále rigidní pracovněprávní legislativa bránící zaměstnavatelům přijímat do zaměstnání osoby v předdůchodovém nebo důchodovém věku (vyšší mzdové i nemzdové náklady spojené s jejich propouštěním). K tomu se přidávají předsudky zaměstnavatelů vůči věkově starší pracovní síle, zejména negativní vnímání schopností starších pracovníků adaptovat se na technologické i organizační změny. Překážky lze najít i na straně samotných starších zaměstnanců, kteří jsou často neochotni se průběžně vzdělávat a přizpůsobovat se novým požadavkům jejich zaměstnavatelů (OECD, 2006).
Abstrakt