Text se zabývá problematikou starobního důchodu, jeho časování a percepce jako příspěvku k diskusi o aktivním stárnutí a prodlužování pracovní aktivity ve vyšším věku. V úvodu argumentujeme, že přechod mezi ekonomickou aktivitou a starobním důchodem je charakterizován rostoucí variabilitou strategií a aspektů, které tyto strategie ovlivňují co do typu i časování. Na příkladu kohorty ve věku 55–65 let ukazujeme, jak představy o starobním důchodu, jako životním období se specifickou náplní, ovlivňují časování odchodu do starobního důchodu. Sledujeme odděleně podskupinu lidí v období před důchodem, tzv. „nedůchodce“, a osoby, které již pobírají důchodovou dávku a mají tedy se životem v důchodu již nějakou zkušenost. Výsledky ukazují, že představa odchodu do starobního důchodu jako radostné události, na kterou je možné se již dopředu těšit, je v předdůchodové skupině mírně romantizovaná a je, přinejmenším částečně, motivovaná externalitou – nespokojeností v současném zaměstnání. Nedůchodci a důchodci se také rozcházejí co do představy o přínosech života v důchodu: častěji čekají zlepšení zdravotního stavu a náplně běžného dne, které postoje mladých důchodců příliš nepotvrzují. Při sledování dalších okolností, které hrají roli při rozhodování o čase odchodu do důchodu, data dále naznačují diskrepanci mezi velkou váhou legislativní definice věkové hranice a „reálnou“ variabilitou „měkkých“ aspektů, jako je fyzický a zdravotní stav, nezaměstnanost a rodinná situace. Tyto aspekty se pak také spolupodílejí na obsahu retrospektivního hodnocení odchodu do důchodu u starobních důchodců. Přehled faktorů, které ovlivňují časování odchodu do starobního důchodu, se přitom liší pro různé sociálně-demografické skupiny. Sociální a důchodová politika by na základě těchto výsledků měla směřovat ke komplexnímu hodnocení faktorů, které se na plánování časování odchodu do starobního důchodu podílí, a reflektovat jejich variabilní význam pro různé skupiny budoucích důchodců.
Abstrakt