Trhy práce (nejen) v Evropě jsou již delší čas podrobovány analýzám z hlediska adekvátnosti jejich regulačních mechanismů. Globální ekonomika a tempo současného technologického vývoje podílející se na rychlých změnách trhu vyžadují růst adaptability pracovní síly. Jednotlivé státy hledají cesty, jak nastolit rovnováhu mezi dostatečnou flexibilitou trhu práce za současného zajištění jeho široce dostupné ochrany. Na nadnárodní úrovni je prosazován tzv. flexicurity model (EU)1 nebo tzv. model stromu sociální soudržnosti (Rada Evropy)2. Za jeden z hlavních pilířů současného růstu adaptability trhů práce je považován rozvoj numerické flexibility. V případě ČR zaznívá dlouhodobě argument, že český trh práce je (nejen) v oblasti numerické flexibility rigidní, a je proto třeba uvolňovat striktní regulaci ve prospěch vyšší pružnosti a růstu konkurenceschopnosti českých firem. Výsledky mezinárodních srovnání OECD a Světové banky však ukazují pravý opak. Podle nich patří ČR mezi země s nejvyšší úrovní numerické flexibility. Cílem tohoto článku je zjistit, zda a v jakém smyslu reálně platí uvedená tvrzení. Je český trh práce z hlediska numerické flexibility opravdu rigidní nebo může směle konkurovat zemím, jako je Dánsko nebo Nizozemsko? Analýza vychází z teoretických poznatků týkajících se problematiky numerické flexibility a je rozdělena do dvou samostatných kapitol analyzujících odděleně vnější i vnitřní numerickou flexibilitu v ČR.
Abstrakt