Existence nových sociálních rizik a nejistot na soudobých světových trzích práce způsobila, že je od marginalizované pracovní síly vyžadována větší flexibilita a adaptibilita k měnícímu se pracovnímu prostředí, novým technologiím a znalostem. Reprezentanti veřejné a sociální politiky jednotlivých zemí EU se v této souvislosti domnívají, že klíčovým mechanismem zmírňujícím důsledky marginalizace a vyloučení z trhu práce je proces dalšího vzdělávání a pracovního výcviku. Členské země EU se ale navzájem liší mírou flexibility systémů řízení výcvikových a vzdělávacích programů. Z tohoto důvodu se v předkládaném textu snažíme na základě vlastních úvah inspirovaných zahraničními experty předložit návrh mezinárodní komparace těchto systémů. Konkrétně nás zajímá, jak je politika pracovního výcviku a vzdělávání ve vybraných zemích konceptualizována a realizována s důrazem na míru její flexibility. Domníváme se totiž, že rostoucí nejistoty na trhu práce vyvolané nedostatkem nebo zastaráváním dovedností a znalostí potřebných pro výkon zaměstnání se větší nebo menší měrou odráží v charakteru a rozsahu systémů pracovního výcviku a vzdělávání. Zvolená optika flexibility umožňuje identifikovat systémy, které dokážou lépe a efektivněji reagovat na potřeby znevýhodněných skupin na trhu práce a jsou efektivnější i v porovnání k nákladům vynaloženým na jednotlivé programy. Navrhovaná metodologie má univerzální charakter, což znamená, že je možné ji využít i samostatně pro evaluaci designu a implementace jakéhokoliv jiného opatření politiky pracovního trhu.
Abstrakt