Po roce 1989 došlo v ČR k transformaci celého sociálního systému, během níž vznikaly nové instituce a byly zavedeny nové sociální instituty. V oblasti důchodového zabezpečení bylo od roku 1993 zavedeno sociální pojistné jako zvláštní platba mimo daňový systém, v roce 1994 byl zákonem č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, zaveden III. pilíř důchodového systému ve formě soukromého spoření na penzi se státním příspěvkem. První pilíř českého důchodového systému byl uzákoněn zákonem o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. a od počátku byl nastaven velmi solidárně, což kladlo nároky na jeho finanční udržitelnost. V průběhu let docházelo proto postupně k parametrickým úpravám, např. zvyšování minimální doby pojištění, změny výše pojistného, zvyšování důchodového věku, omezování rozsahu započítávaných náhradních dob apod. Tzv. malá důchodová reforma v roce 2011, k níž došlo v souvislosti s nálezem Ústavního soudu, pak přinesla mj. úpravu redukčních hranic s cílem zvýšit zásluhovost v důchodovém systému či prodloužení rozhodného období pro výpočet důchodu. S cílem zajistit větší diverzifikaci zdrojů financování, fiskální udržitelnost a rozložení finanční zátěže mezi více generací v rámci důchodového systému byl uzákoněn vznik kapitálového II. pilíře, který však co do počtu účastníků nepřevyšujících 100 000 nenaplnil očekávání. Současná vláda rozhodla o jeho ukončení a ustanovila odbornou důchodovou komisi, jejímž cílem je doporučit způsob, jak II. pilíř ukončit, zrevidovat nastavení mechanismu zvyšování věku odchodu do důchodu a najít možnosti motivace obyvatel ke spoření v III. pilíři. Měla by rovněž připravit novou podobu valorizace důchodů a najít cestu narovnání transferů mezi občanem, rodinou a státem.
Abstrakt