Článek se zabývá otázkou propojení mezi sociologií rodiny a sociální politikou zaměřenou na rodiny. Nejprve představuje meziválečnou českou sociologii rodiny, a to především v podání jejího ústředního zástupce – Otakara Machotky. Přináší přehled jeho typologie rodin sestavené s ohledem na funkce institutu rodiny: 1. rodiny řádné, 2. rodiny nezdařené, 3. rodiny úchylné, 4. rodiny rozvrácené. Dále popisuje rozsáhlý empirický výzkum sociálně potřebných rodin realizovaný v roce 1931 na území Velké Prahy, který se týkal více než 55 tisíc jedinců a 11 tisíc rodin. Jeho významnou část tvořila zjištění jejich bytových podmínek. Sociální politika se v meziválečném období zaměřovala na problémy zapříčiněné industrializací a urbanizací a především pak na dělníky a jejich rodiny. Významným nástrojem bylo sociální pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Vinou ekonomické krize se ve třicátých letech 20. století stalo ústředním cílem sociální politiky řešení nezaměstnanosti, která nebývale vzrostla a navíc byla oproti předchozímu stavu dlouhodobější. Řešena byla nedokonalým gentským systémem (realizovaný odbory), který však pomáhal pouze zhruba jedné třetině nezaměstnaných, proto byl poměrně živelně doplňován dalšími opatřeními, např. akcemi potravinovými a energetickými, a později aktivní podporou zaměstnanosti, zejména ve stavebnictví. Přímé ovlivnění a dopad sociologických zjištění na sociální politiku nelze prokázat. Nelze však vyloučit, že formulace některých námětů pro sociální politiku přispěla k jejich pozdějšímu řešení, ke kterému ovšem došlo až po druhé světové válce. Obecně platí, že sociologie nepřináší jasná řešení, spíše popisuje aktuální stav společnosti a teprve na jejich základě lze vytvořit určité konkrétní návody pro sociální či rodinnou politiku.
Abstrakt