Stať se zabývá problematikou venkova a sociálních systémů v první polovině 20. století, které se v této oblasti spontánně vyvinuly. Příkladem může být spojení sociálního i důchodového systému v podobě tzv. institutu výminkářství. Český venkov jako komunita se silnými vzájemnými vazbami totiž pomocí osobní odpovědnosti každého člena komunity, navíc se spolupůsobením silných vazeb rodiny, vytvořil sociální a důchodový systém, který řešil většinu v dané době nejpalčivějších projevů chudoby. Vztah odpovědnosti bohatších vrstev k chudším byl ale vyvážen i vztahem chudších k bohatým, neboť to pomáhalo zajistit dostatek pracovních sil či eliminovalo sklon ke kriminalitě. Systém vzájemných vazeb mezi členy malé komunity byl posílen mimo jiné pozemkovou reformou, která vytvořila silnější společenskou základnu ekonomicky nezávislých zemědělců, které nově nabytá půda dokázala uživit včetně jejich rodin. Posílení venkovských komunit pomohlo řešit sociální situaci na venkově efektivněji než sociální smír garantovaný majiteli velkostatků či zemědělskou šlechtou. Sociální systém českého venkova se spontánně vyvinul v udržitelný model, který řešil výraznější dlouhodobé otázky rozvoje venkova. Stejně tak dokázal úspěšně čelit i nově a přirozeně vznikajícím sociálním problémům.
Abstrakt