Prodlužující se střední délka života je jednou z příčin demografického stárnutí, které významně ovlivňuje finanční stabilitu zejména průběžně financovaných důchodových systémů. Vzhledem k tomu je automatická vazba některých parametrů důchodového systému na vývoj střední délky života, nazvaná OECD v roce 2007 „tichou revolucí důchodové politiky“, v poslední době silně prosazována na úrovni EU (Evropská komise, 2010 a 2011) a diskutována v mnoha zemích včetně České republiky. Řada států již k přijetí důchodových reforem, které zahrnují zmíněný typ automatického stabilizátoru, přistoupila. V průběžně financovaných systémech, na které je tento příspěvek zaměřen, mají automatické stabilizátory podobu úpravy podmínek nároku na důchod, nejčastěji důchodového věku, zavedení příspěvkově definovaného schématu (NDC), ve kterém je výše anuity vypočtena na základě střední délky života, nebo úpravy vzorce pro výpočet důchodu pomocí koeficientů střední délky života. Následující text podává přehled konkrétních úprav přijatých v důchodových systémech zemí EU a diskutuje možné dopady spojené s případným zavedením automatických stabilizátorů do praxe.
Abstrakt