Při posuzování ústavnosti zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů Ústavní soud zrušil nově zavedenou karenční dobu v nemocenském pojištění zaměstnanců. Argumentace soudu vychází zejména z přesvědčení, že toto nemocenské pojištění nemá sloužit ke krytí deficitu státního rozpočtu. V osobním stanovisku soudkyně Wagnerové se dokonce argumentuje usnesením německého ústavního soudu z roku 2000, v němž se zdůrazňuje zásada ekvivalence mezi pojistným a dávkami sociálního pojištění. Ústavní soud při svém rozhodování fakticky vycházel z toho, že české nemocenské pojištění zaměstnanců je sociálním pojištěním. Systém sociálního pojištění se opírá o dvě základní zásady: zásadu ekvivalence a zásadu sociální solidarity, které mají – modelově – stejný význam; žádná z nich nedominuje. Jedním z typických rysů sociálního pojištění je existence výdělkového stropu, který se používá jak při vyměřování pojistného sociálního, tak i peněžitých dávek sociálního pojištění: pojistné sociálního nemocenského pojištění se určuje z výdělku až do výše stropu a nemocenské se vypočítává z výdělku až do výše téhož stropu. V Česku sociální pojištění nemáme – jak z ekonomického, tak i z právního hlediska. Zásada sociální solidarity zcela dominuje na úkor zásady ekvivalence. Tzv. nemocenské pojištění zaměstnanců není sociálním pojištěním. Autor navrhuje reformu, jíž by se přešlo k systému sociálního nemocenského pojištění. Doporučuje přitom využít karenční dobu až 4 týdny s tím, že zaměstnanci by měli možnost sociálního nemocenského připojištění kratší či nulové karenční doby u nositele sociálního pojištění, nebo obdobného soukromého nemocenského připojištění u soukromé pojišťovny. Připojistit své zaměstnance by mohli i zaměstnavatelé. Sociální nemocenské pojištění v Česku sice nemáme, ale mít můžeme.
Abstrakt