Sociální systém1 se nejen v naší zemi, ale prakticky ve všech evropských vyspělých zemích ocitá v situaci, kdy jsou zásadní změny (reformy) nutností… Od reforem se, souhrnně řečeno, očekává, že přispějí k ozdravení veřejných financí a svou strukturální orientací uvolní zdroje a vytvoří stimuly efektivního ekonomického rozvoje postmoderní společnosti, a to aniž by byla narušena podstata její sociální soudržnosti. I když nelze s dostatečnou konkretizací a jistotou říci, jaké budou její efekty, jisté je, že ke změně dojít musí. Další vývoj sociálního systému stávajícím způsobem a cestami totiž není dost dobře myslitelný a udržitelný, a to ani ve střednědobém horizontu. Příčin je celá řada. Lze je souhrnně označit jako riziko blokace dalšího společenského rozvoje, které souvisí s možnými negativními dopady na generování zdrojů ekonomického růstu i s negativními dopady na životní podmínky lidí. Je také pravděpodobné, ba jisté, že zásadnější změny v sociálním systému budou nepopulární, leč nutné. Reforma je totiž neuskutečnitelná bez „conditio sine qua non“ spočívající v proměně postojů a chování lidí. A ty se u občanů odchovaných štědrým sociálním státem nebudou měnit ani snadno, ani rychle. Zásadní změny sociálního systému musí vycházet z toho, co je klíčové pro jejich uspořádání – a tím jsou nesporně i dva základní a spojité, i když ve své podstatě naprosto odlišné principy: ekvivalence a solidarita. Půjde nejen o určitou změnu jejich nazírání, ale i o změnu jejich pozice (váhy) v sociálním systému. Nad některými těmito problémy se zamýšlíme v následujícím článku, který byl zpracován na základě řešení výzkumného úkolu GA 402/07/0165 „Solidarita a ekvivalence v sociálních systémech“.
Abstrakt